Nejde-li o škodu na zdraví, je u práva na náhradu škody stanovena dvojí promlčecí doba, subjektivní dvouletá a objektivní tříletá, resp. desetiletá. Jejich počátek je stanoven odlišně a zároveň platí, že ve svém běhu jsou na sobě nezávislé, skončí-li běh kterékoli z nich, právo se bez ohledu na druhou z nich promlčí. Podle ustálené judikatury lze námitku promlčení práva vznést kdykoli, a to až do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle Rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2013, sp.zn. 25 Cdo 1206/2013
V této věci dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil okamžik, kdy marně uplynula objektivní promlčecí doba v případě náhrady škody, neboť podle dovolatele měla běžet nikoliv tři roky, nýbrž deset let. Dovolatel však nevzal v úvahu, že k promlčení nároku nedošlo z toho důvodu, že by uplynula objektivní promlčecí doba v délce tři roky, ale k promlčení nároku došlo z důvodu toho, že marně uplynula promlčecí doba subjektivní, která v tomto případě činí dva roky.
Dovolatel dále vznesl námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a která měla spočívat v posouzení otázky promlčení až v řízení před odvolacím soudem. Podle ustálené judikatury lze námitku promlčení práva vznést kdykoli, a to až do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu. Samotná otázka promlčení nemá charakter skutkového tvrzení, a nejde tak o novou skutečnost ve smyslu § 205a o.s.ř., nesmí jít o nové skutečnosti nebo důkazy, na základě kterých by měla být posuzována. V tomto případě posouzení otázky promlčení záviselo na již známých skutečnostech, odvolací soud proto nepochybil, jestliže se vznesenou námitkou promlčení zabýval.
