Škoda na zboží nebyla způsobena vadným pokynem kupující (žalobkyně), ale vadným plněním prodávající (žalované), neboť kupující zboží převzala až poté, co s ním manipulovala žalovaná a znehodnotila jej. Při předání předmětu koupě měla žalovaná trvat na převzetí zboží a neměla při své odbornosti přistoupit na nesprávný pokyn, protože si musela být vědoma, že následné zředění zboží může způsobit škodu v majetkové sféře kupující.
(Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 23 Cdo 495/2015)
Mezi žalobkyni a žalovanou byla uzavřena ústní kupní smlouva, podle níž žalovaná dodala na stavbu 36 m3 betonu třídy B-30. Po přečerpání zkušební dávky směsi a na základě vizuální kontroly vydala žalobkyně pokyn k doředění směsi, ze zásobníku vody přímo v domíchávači, což provedli řidiči, aniž by uskutečněný zásah poznamenali do dodacích listů. Dodaný beton rozprostřený na stropě I. NP stavby netuhnul předpokládaným způsobem. Bylo zjištěno, že žalovanou dodaný beton nedosáhl dohodnuté pevnosti třídy B-30 deklarované pro stáří 28 dnů. Posudkem bylo zjištěno, že příčinou netuhnuty bylo nadměrné množství vody dodané do betonové směsi.
Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná nesplnila povinnost dodat zboží v jakosti a provedení podle smlouvy, jelikož směs, která byla čerpána z domíchavacího vozu do betonpumpy se odlišovala od směsi dohodnuté ve smlouvě.Za okamžik dodání a převzetí směsi a tedy přechodu nebezpečí ze žalované na žalobkyni považoval soud prvního stupně dobu, kdy betonová směs započala být čerpána z domíchávacího vozu do betonpumpy a tímto zařízením do prvního nadzemního podlaží domu. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná nedodala žalobkyni dohodnutý předmět kupní smlouvy podle § 409 a § 420 odst. 1 obchodního zákoníku v tehdy platnémznění, a že ustanovení § 412 odst. 3 obchodního zákoníku o splnění povinnosti prodávajícího dodat zboží kupujícímu, umožněním mu nakládat se zbožím nelze v daném případe vykládat, že plněním žádosti přidáním vody do betonu splnila smlouvu.
Její povinnosti bylo předat zboží bez vad a v tomto směru je její povinnost zásadní, neměla se nechat ovlivnit pokyny žalobkyně. Proto soud stanovil míru porušení povinnosti žalované na 2/3 škody. V 1/3 nemá poškozená strana právo na náhradu, protože nesplnila prevenční povinnost uloženou § 415 občanského zákoníku, protože nepřípustnost vody v takovém množství směsi musela být žalobkyni jako stavební společnosti známa. V této souvislosti žalobkyně nesplnila zákonnou povinnost § 427 odst 1 obchodního zakoníku, když neprohlédla zboží po přechodu škody. Žalobkyni proto s ohledem na ustanoveni § 382 obchodního zákoníku nepřiznal 1/3 náhrady škody.
Odvolací soud dovodil, že škůdce je povinen k náhradě škody jen natolik, nakolik se na jejím vzniku nepodílí také sám poškozený. Porušení obecné prevenční povinnosti představuje protiprávní jednání a má za následek vznik povinnosti k náhradě škody. V předmětné věci byli oba účastníci znalí toho, jak se bude betonová směs chovat, takže k pochybení došlo na obou stranách. Žalobkyně neměla vyčkávat, až na ni dopadne důsledek porušení povinnosti žalovanou, ale měla dostát prevenční povinnosti a aktivně zakročit. Sankcí za porušení je ztráta nároku na plnou náhradu škody. Odvolací soud pozměnil výrok soudu prvního stupně a přiznal žalobcovi jen polovinu náhrady škody, kterou žádala.
Žalovaná v dovolání namítla, že odvolací soud nebral do úvahy § 412 odst. 3 obchodního zákoníku. Nejvyšší soud řekl, že § 412 obchodního zákoníku se vztahuje jen na smlouvy, kde není dohodnutý způsob a místo plnění a v tomto případě je způsob i místo dohodnuté ve smlouvě o dílo. A proto zamítl dovolání a potvrdil výrok odvolacího soudu.
