Rozsudek pro uznání z důvodu zmeškání lhůty k vyjádření uvedené v kvalifikované výzvě soudu nelze vydat v případě, že advokát nebyl v rozhodné době ze zdravotních důvodů schopen komunikace, a to i přes to, že s vyjádřením čekal na samotný konec stanovené lhůty. V případě zdravotní indispozice nelze mít za to, že k nesplnění lhůty došlo v důsledku taktizování účastníka řízení.
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3437/2016
Mezi žalobcem a žalovanou probíhal spor o zaplacení částky 1.118.355 Kč s příslušenstvím. Žalované byla dne 16. 6. 2014 doručena výzva k podání kvalifikovaného vyjádření dle § 114b o.s.ř. s tím, že původní 30denní lhůta byla postupně prodloužena do 20. 8. 2014. Žalovaná podala své vyjádření až dne 1. 9. 2014 po telefonické omluvě učiněné dne 29. 8. 2014. Z důvodu nepodání kvalifikovaného vyjádření soud rozhodl v souladu s § 153a odst. 3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání nároku.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, o kterém dne 2. 7. 2015 č.j. 21 Co 22/2015 – 125 rozhodl Krajský soud v Praze tak, že rozsudek prvého stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že soud prvého stupně byl oprávněn využít výzvy podle § 114b o.s.ř. neboť se jednalo o věc skutkově složitou s předpokladem velkého množství odlišných tvrzení účastníků, v níž bez spolupráce žalované by nebylo možné vymezit předmět dokazování. Soud zdůraznil, že zástupci žalované byla výzva doručená už dne 16. 6. 2014. Lhůta byla opakovaně prodloužena až do 20. 8. 2014. Sice dne 29. 8. 2014 se zástupce žalované omlouval za zmeškání lhůty s tím, že byl dlouhodobě nemocen, ve své omluvě však nepoukázal na existenci důvodu, které by mu bránily ve časném vyjádření, respektive sdělení překážky soudu, a tyto skutečnosti začal tvrdit až v odvolacím řízení. Z lékařských zpráv vyplývá, že zástupce žalované trpěl v rozhodném období zdravotními obtížemi, jež mu nicméně svou intenzitou neznemožňovaly kontaktovat soud.
Proti tomuto rozsudku žalovaná podala dovolání, v němž namítá, že nebyly splněny předpoklady pro vydání výzvy dle § 114b o.s.ř., jelikož žaloba byla neprojednatelnou s ohledem na nesrozumitelnost petitu. Dovolatelka dále podotýká, že dne 10. 7. 2014 podala vyjádření, ve kterém vyslovila nesouhlas s uplatněním nárokem. Na třetím místě dovolatelka upozorňuje, že předmětný spor nebyl právně ani skutkově obtížný což vyplývá i ze žalobního podání a připojených listinných důkazů. Rovněž je třeba vzít v úvahu, že zástupce žalované krátce před koncem lhůty měl cévní příhodu, jež mu znemožnila komunikaci s okolím.
Nejvyšší soud konstatoval, že podle ustálené judikatury nelze vydat usnesení s výzvou dle § 114b o.s.ř. a tedy ani rozhodnout rozsudkem pro uznání na základě § 153a odst. 3 o.s.ř. jestliže žaloba trpí vadami, které brání pokračování v řízení ve smyslu § 43 o.s.ř. V tomto případě ale není možné dát za pravdu dovolatelce, protože je-li v návrhu vylíčen skutkový dej v rozsahu, který umožňuje jednoznačnou individualizaci žalovaného nároku nejedná se vadu podle § 43 o.s.ř.
Ke druhé námitce podotkl NS, že podle ustálené judikatury žalovaný vyhoví požadavku na podání vyjádření podle § 114 b) o.s.ř. jestliže z jeho včasného podání vyplyne, že nárok zcela neuznává a pokud aspoň v základních rysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž stanoví svoji obranu. Pouhý nesouhlas se žalobou nelze pak považovat za kvalifikované vyjádření.
K poslední námitce dovolatelky NS uvádí, že dle ustálené judikatury fikce uznání nároku nenastává, jestliže žalovanému zabránil vážný důvod v podání včasného vyjádření k doručené výzvě, ale též v tom, aby soudu sdělil existenci okolnosti, jež mu to znemožnily. Ve světle uvedeného podle Nejvyššího soudu nelze přehlédnout zprávu lékařky, která konstatuje, že zástupce žalované nebyl v rozhodné době schopný komunikovat s okolím telefonicky ani písemně. Ačkoliv je pravdou, že žalované lze vytknout, že odkládala podání až na samotný konec lhůty. Zmíněná zpráva nasvědčuje tomu, že zmeškání lhůty nebylo důsledkem taktizování či procesní pasivity, ale se jednalo o překážku, která svou závažností ospravedlňuje nečinnost dovolatelky. Proto se sluší upřednostnit závěr, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny. Oproti krajskému soudu NS nepokládá za podstatné, že žalovaná existenci důvodu, podrobně vylíčila až v odvolacím řízení, neboť přezkoumání rozsudku pro uznání probíhá v režimu úplné apelace. S ohledem na výše uvedené NS napadený rozsudek zrušil a vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
