(Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4112/2017)
Nejvyšší soud vydal překvapivé rozhodnutí týkající se nároků poškozených při dopravní nehodě na náklady vynaložené na zastoupení v trestním řízení.
Velice často se stává, že důsledkem dopravní nehody je nejen civilní soudní řízení týkající se nároků poškozených na odškodnění bolesti, zničených věcí a podobně, ale také trestní řízení, které tomu civilnímu předchází. V tomto trestním řízení bývá viník dopravní nehody trestán za způsobení nehody, neboť často je nehoda klasifikována jako trestný čin. V rámci tzv. adhezního řízení se poškození z dopravní nehody mohou v rámci tohoto trestního řízení domáhat uhrazení majetkové i nemajetkové újmy, která jim dopravní nehodou vznikla.
Je pak zcela pochopitelné, že v tomto řízení poškození využijí pro zajištění ochrany svých práv služeb advokáta, který v trestním řízení vystupuje jako tzv. zmocněnec poškozených. Pokud pak trestní soud o náhradě újmy poškozeným rozhodne tak, že jim tuto újmu (byť částečně) přizná, je na místě řešit jakým způsobem pak budou nahrazeny náklady, které poškození vydali na právní služby (tzv. náklady řízení).
Praxe byla dosud taková, že pojišťovny v rámci povinného ručení podle zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla hradily všechny účelně vynaložené náklady, které poškození na ohledně svých nároků vydali. Tak byl také vykládán § 6 odst. 2 písm. d) uvedeného zákona, podle něhož má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování jeho nároků v souvislosti se škodou.
Nejvyšší soud však shora uvedeným rozhodnutím uvedenou praxi změnil, a to dosti překvapivým způsobem, kdy uvedl, že zmíněný nárok stanovený v zákoně se vztahuje pouze na účelně vynaložené a uplatněné náklady vůči pojistiteli (tedy pojišťovně) a nikoli vůči samotnému pojištěnému (pachateli). Nejvyšší soud z této ideje dovodil, že pokud tedy jde o trestní řízení v němž uplatňují poškození své nároky vůči pojištěnému jakožto pachateli trestného činu, nejde o uplatnění nároků vůči pojistiteli a tedy nikdy nevznikne nárok na vyplacení pojistného plnění. Soud přitom tento závěr opřel o znění § 9 odst. 1 tohoto zákona, které stanoví, že (p)oškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele (…) a (p)ři uplatnění nároku je povinen předložit společný záznam o dopravní nehodě, jedná-li se o dopravní nehodu nepodléhající oznámení Policii České republiky podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích.
Z výše uvedeného tak vyplývá, že každý nárok, který poškození chtějí uhradit pojišťovnou musí být uplatněn přímo vůči pojišťovně a nikoli pouze vůči pojištěnému. Nároky uplatněné výhradně vůči pojištěnému je pak nutno vymáhat výhradně po něm, přičemž je možné, že pojištěný se bude jejich uhrazení aktivně vyhýbat.
Podání žaloby vůči pojišťovně z takovýchto nároků pak nebude úspěšné.
