Image courtesy of Serge Bertasius Photography / FreeDigitalPhotos.net
S tím, jak se k 1. 1. 2014 blížila účinnost nového občanského zákoníku, sílily také kritické hlasy týkající se terminologie, kterou nová občanský zákoník používá. Podle našeho názoru jsou ovšem tyto výtky zbytečně přehnané, což se pokusíme vysvětlit v tomto krátkém článku.
Z jakého důvodu je tedy nutné zavádět jinou terminologii, když na dosavadní právní termíny byli i občané až dosud zvyklí? Pravdou je, že občané tak docela dosavadní právní terminologii neznali, případně ji v mnoha ohledech používali nesprávně. K tomu mimo jiné také přispívaly poněkud matoucí výrazy, které dosavadní občanský zákoník (ale také další právní předpisy) používal. Příklady těchto matoucích termínů jsou zmíněny níže.
Je možné, že mnoho laiků mělo naopak pocit, že se v zákonech orientují dobře a výrazy používají správně, ale to byla spíše výjimka. Přesto lze samozřejmě považovat změnu terminologie za nevýhodu nové právní úpravy.
V čem tedy spočívají výhody?
Přehledně změny v terminologii Nového občanského zákoníku vypočítává důvodová zpráva. Lze je shrout do několika základních bodů:
1) Stavba paragrafů
Podle důvodové zprávy byla přijata zásada, že jeden paragraf má zásadně obsahovat nanejvýš dva odstavce a že jeden odstavec paragrafu má v zásadě obsahovat nanejvýš dvě věty. Je nicméně potřeba říci, že tato zásada nebyla dodržena na všech místech. Nicméně je ze zákoníku patrná snaha o zjednodušení četby zákona pro obyčejného čtenáře. Důvodová zpráva uvádí, že toto předsevzetí je naplněno v 90 % Nového občanského zákoníku. Lze například srovnat dosavadní úpravu smlouvy o dílo v § 551 a násl. zrušeného obchodního zákoníku, s úpravou způsobu provádění díla v § 2589 – § 2595 současného občanského zákoníku.
2) Terminologická jednotnost
Nový občanský zákoník se snaží držet toho, aby byly pokud možno pro stejné pojmy užívána stejná slova a pro různé pojmy slova různá. To dosavadní občanský ani obchodní zákoník a ani další zákony (které přetrvávají v platnosti)vždy úplně nedodržovaly.
Dosud například nebylo zřejmé rozlišování jiných významů slov „dluh“ a „závazek“. Nyní je naopak přesně rozlišeno mezi slovy „smlouva“, která označuje určitou právní skutečnost (tj. skutečnost, že došlo k uzavření smlouvy mezi dvěma smluvními stranami), dále slovem „závazek“, které nyní označuje tzv. obligace, což je právní vztah mezi dvěma smluvními stranami, přičemž tento vztah právě vzniká na základě zmíněné právní skutečnosti a konečně slovem „dluh“ – což je konkrétní povinnost k plnění, která vzniká z uvedeného závazku. Tak je důsledně dodržována terminologie, která je v souladu s právní teorií. Napříště tak již nebude se možné při různém výkladu právních norem odvolávat na to, že ani zákonodárce samotný neví, co vlastně přesně které zákonné termíny obsahují.
Podobně se Nový občanský zákoník vyhýbá slovům která znějí stejně, ale znamenají něco jiného, nebo slovům, které mají obecně více významů. Jde opět o problém, který předchozí právní úpravy neřešily. Tak se bylo možné v dosavadní právní úpravě dočíst o smlouvě o obstarání věci (§ 733 – § 736 předchozího občanského zákoníku), přičemž “věcí“ v tomto právním vztahu se nerozuměla pouze věc v právním smyslu, ale jakákoliv záležitost, kterou lze pro objednatele obstarat (např. zajištění zaplacení pohledávky objednatele, vyřízení jeho záležitosti u správního orgánu, obstarání rekreačního pobytu či dovolené apod.). Nový občanský zákoník tyto chyby odstraňuje a napříště se tak slovo „věc“ užívá jen k označení věci v právním smyslu, nikoli k označení záležitosti, pro niž se volí právě jen termín „záležitost“.
Zde je třeba říci, že v některých případech přetrvává použití jednoho slova tam, kde by bylo vhodné použít dvě různá slova. Např. slovo „právo“ označuje právo objektivní i subjektivní (i když by se pro subjektivní právo hodilo z hlediska teorie práva i legislativní techniky používat výhradně slovo „oprávnění“). Jak uvádí důvodová zpráva k zákonu, původně bylo subjektivní a objektivní právo důsledně rozlišeno, ale vedlo to k toporné stavbě vět a celkové těžkopádnosti zákona. Proto bylo od rozlišování upuštěno s tím, že bylo vždy pamatováno na to, aby z kontextu bylo patrno, který význam slova „právo“ je na tom kterém místě zamýšlen.
Dále je třeba říci, že zákon se nyní věnuje takovým detailům, aby např. důsledně rozlišoval mezi slovem „stanoví“, což je nově použito pouze v souvislosti se zákonem („zákon stanoví“), a slovem „určuje“, které je vyhrazeno pro právní skutečnosti (např. „smlouva určuje“).
3) Odstranění slovakismů a zbytečných cizích slov
Předchozí občanský zákoník zaváděl do předpisů slovakismy s ohledem na to, že právo bylo jednotné a muselo být srozumitelné pro oba národy ve společném státě. To je nyní opuštěno a je proto dán důraz na to, aby byly v zákoně důsledně používány české výrazy.
Slovakismus „právní úkon“, byl nahrazen souslovím „právní jednání“. Osoba tedy nyní správně česky „právně jedná“, místo aby byl používáno složité soulsoví „činí právní úkon“. Slovo „výpůjčka“ je nahrazeno českým slovem „zápůjčka“, apod.
Dále byly ze zákony vymýceny složité nepříliš české tvary a neologismy slov, např. nyní jsou osoby označovány slovem „osoba“ a nikoli „účastník právního vztahu“, osoby jsou „svéprávné“ a nikoli zbytečně složitě „způsobilé k právním úkonům“, odpovídá se na „nabídku“ a nikoli „návrh na uzavření smlouvy“ atd.
Konečně byl dán důraz na to, aby byly v českém zákoně používány spíše české než cizí výrazy, proto se nyní používá slovo „zapsaný“ tam, kde se dříve používalo „registrovaný“, slovo „nakládat“ místo slova „disponovat“, „umístění“ místo „instalace“, „údaj“ místo „informace“ a podobně.
4) Důraz na správnou stavbu vět
Dosavadní občanský zákoník nebyl na všech místech napsán tak, aby jazykově odpovídal tomu, co chtěl zákonodárce sdělit. Nepochybně šlo jak o nepozornost zkonodárce, tak o důsledek mnoha novel, kterými občanský zákoník za obu své existence prošel. Nyní je tedy vždy výrazem „má se za to, že“ se označována tzv. vyvratitelná právní domněnka, připouštějící důkaz opaku. Výrazem „platí, že“ se nyní označuje výhradně nevyvratitelná právní domněnka a výrazem „považuje se za“ nebo „hledí se na“ se označuje tzv. právní fikce. Rozlišení, které je pro laika nepodstatné ulehčuje ovšem práci právním profesionálům.
Stejně tak zejména v obchodním zákoníku nebylo vždy důsledně rozlišován jazykový vztah mezi dvěma větami a to zejména v případě použití delších souvětí. Vzhledem k tomu, že spojka „nebo“ může mít význam slučovací i vylučovací, odstraňuje občanský zákoník pochybnosti tím, že slovo „nebo“ (bez čárky) užívá výhradně ve slučovacím významu, zatímco s vylučovacím významem se používá výraz „anebo“ (s čárkou), případně „nebo“ (s čárkou). Důvodová zpráva výslovně uvádí, že při formulaci „A nebo B“ bude skutková podstata normy naplněna, ať již nastane jedna či druhá možnost či nastanou-li obě zároveň, zatímco při formulaci „A, nebo B“ se počítá s tím, že může nastat právě jen jedna, anebo právě jen druhá varianta.
Zastaralé výrazy
Hodně byly v souvislosti s Novým občanským zákoníkem diskutovány některé výrazy, které mohou být z dnešního pohledu považovány za zastaralé. Při bližším pohledu je však zřejmé, že mnoho z těchto výrazů bylo zvoleno proto, že jeden právní institut byl rozdělen na dva či více různých a proto bylo třeba přijít s „novým“ termínem. Jde například o často diskutovaný institut pachtu (§ 2332 a násl. o.z.) v porovnání s obecným nájmem (§ 2201 a násl. o.z.). Pacht se od prostého nájmu odlišuje zejména tím, že u pachtu se předpokládá, že nájemce (zde pachtýř) bude na věci hospodařit.
Obdobně může některé čtenáře zarazit slovo výměnek (§ 2707 a násl. o.z.). Starší, případně sečtělejší osoby pravděpodobně nebudou mít problém identifikovat staré české slovo „vejminek“, které označovalo místo v domě určené k dožití rodičů či jiných předků majitele po té, co od těchto předků dotyčný dům obdržel. V obdobném významu je termín použit i v současně platném občanském zákoníku. Odpovídá tak sjednání „doživotního práva bytu“ v nemovitosti. I zde zákonodárce předpokládá, že bude výměnek nejčastěji sjednáván smlouvou jako věcné právo a zapsán do katastru nemovitostí. České slovo výměnek tak nahrazuje poměrně zvláštní jazykovou konstrukci „právo bytu“.
Také staronový termín služebnost (§ 1257 a násl. o.z.) může být pro některé čtenáře záhadou, nicméně se jedná o klasické věcné břemeno, přičemž opět je termín použit pro rozlišení určitého druhu věcného břemene. Služebností se tak rozumí věcné břemeno, na jehož základě musí vlastník zatížené nemovitosti něco strpět. Vzhledem k tomu, že z předchozího občanského zákoníku byly příklady různých věcných břemen vymazány zejména proto, že postupnou kolektivizací mělo dojít k zániku soukromého vlastnictví nemovitostí, bylo na místě do nového občanského zákoníku příklady věcných břemen, resp. služebností vrátit. Tato úprava má pomoci občanům s tvořením smluv ohledně služebností tak, aby se snížilo nebezpečí že např. právní laik na podstatnou část zapomene.
Slovo přestavek (§ 1087 a násl. o.z.) nebylo v předchozím občanském zákoníku použito, ačkoli být mohlo. Přestavkem se označuje situace, kdy trvalá stavba zřízená na vlastním pozemku zasahuje svou malou částí na malou část cizího pozemku. Vzhledem k tomu, že termín v předchozí právní úpravě neexistoval, byla tato situace označována různými složitými opisy. Nyní je tedy předmětná situace definována zákonem a vzhledem k velice snadné etymologii slova (přesahující stavba), pravděpodobně nebude s tímto termínem do budoucna problém ani mezi laickou veřejností.
Výše uvedené příklady použití nového jazyka v občanském zákoníku jsou jen demonstrativní, podle našeho názoru je z nich však patrno, že jazyk použitý v novém zákoně nebyl zvolen libovolně, ale naopak jde o důkladně promyšlené změny, jejichž cílem je zjednodušit čtení a porozumění zákonu.
Doufáme, že se tento úmysl podaří splnit.
Ivo Suchomel
