Řidič osobního motorového vozidla může v souladu s principem omezené důvěry v dopravě spoléhat na to, že pokud s dostatečným předstihem (řádně) dává ostatním účastníkům silničního provozu najevo svoji vůli odbočit vlevo, a ověřil si, že neexistuje překážka, která by mu v tom bránila, může v odbočovacím manévru pokračovat. Povinnost dbát zvýšené opatrnosti stanovenou v § 21 odst. 1 zák. o silničním provozu nelze podle názoru Ústavního soudu interpretovat tak, že řidič musí zohlednit i možné úmyslné porušení pravidel jinými účastníky silničního provozu.
Podle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3159/15
V tomto případě byl stěžovatel trestně stíhán pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, kterého se měl dopustit tím, že při odbočování vlevo omezil a ohrozil předjíždějícího motocyklistu, který do něj narazil.
K dopravní nehodě došlo na křižovatce, které podle policejního popisu předcházel rovný, přehledný úsek silnice mimo obec, opatřený svislou značkou zákaz předjíždění. Dalším, vodorovným dopravním značením, předcházejícím místu nehody, byly předběžné šipky, které následovala podélná („plná“) čára souvislá. Podle provedených šetření motocyklista předjížděl řadu vozidel tvořenou automobilem řízeným stěžovatelem, dalším nezjištěným automobilem a nákladním vozidlem v době, kdy stěžovatel signalizoval odbočení vlevo a zpomaloval, druhé osobní vozidlo jej dojelo a předjelo zprava.
Uvedenou situaci soudy vyhodnotily jako trestný čin, jehož se stěžovatel dopustil tím, že prováděl výše popsaný odbočovací manévr v době, kdy již byl předjížděn poškozeným. Soudy dospěly k závěru, že pokud podle § 21 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), platí, že „při odbočování … musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti“, pak stěžovatel této povinnosti neměl dostát, čímž zapříčinil dopravní nehodu.
Ústavní soud však tento názor nesdílel. Uvedl, že jde-li o posouzení trestní odpovědnosti řidiče za nehodu, k níž došlo v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích, je nutné zohlednit jednak to, zda se řidič svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, jakož i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k nehodě dojde. V takovém případě se uplatní tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak. Ústavní soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Tz 20/81.
Na základě zjištěných skutkových okolností podle Ústavního soudu proto nelze dovodit, že by stěžovatel měl a mohl předvídat vznik trestněprávního následku, kterým byl střet automobilu s motocyklem. Ústavní soud dále uvedl, že i kdyby na základě zpomalení mohl řidič předvídat, že bude předjížděn, měl podle názoru přiměřený důvod spoléhat na to, že žádné porušení zájmu chráněného trestními předpisy nezpůsobí. Podle Ústavního soudu totiž nelze považovat za nepřiměřené, spoléhal-li stěžovatel na to, že pokud se již dříve o situaci za sebou přesvědčil a nic nenasvědčovalo tomu, že bude předjížděn v místě zákazu předjíždění, nesledoval již výhradně situaci za sebou, ale i vedle sebe a před sebou. V této souvislosti Ústavní soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 92/2014.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že obecné soudy porušily právo stěžovatele chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť dospěly k nesprávnému závěru ohledně jeho nedbalostního zavinění, a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.
