Procesní pravidla a očekávání, s jakými účastníci do řízení vstupují, by neměly být v jeho průběhu měněny. Pokud se tak již stane, musí soudy dbát na ochranu práv účastníků v případech, kde se nepředvídatelná změna projeví. Obecné soudy tedy nemusí vždy přiznávat náhradu nákladů řízení podle advokátního tarifu, pokud by to nebylo spravedlivé s ohledem na dobu, kdy byl spor zahájen.
(Podle nálezu Ústavního soudu České republiky IV. ÚS 3559/15)
Stěžovatelka a vedlejší účastníci dlouhodobě jednali o společném nákupu dodávek silové elektřiny. Stěžovatelka zaslala vedlejším účastníkům časově omezenou nabídku, kterou následně na vyžádaní vedlejších účastníku aktualizovala. Aktualizace probíhala formou zaslání listiny vedlejším účastníkům a v případě přijetí ji měli podepsanou v určité době poslat zpět. Při jedné akceptaci nastal spor, kde se stěžovatelka cítila byt vázaná smlouvou a vedlejší účastníci nikoliv. Když stěžovatelka dovodila, že vedlejší účastníci požadované množství elektřiny neodeberou, prodala nakoupenou elektřinu jiným odběratelům se značnou ztrátou.
Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala náhrady škody, kterou jí měli způsobit vedlejší účastníci tím, že elektřinu neodebrali. Výší škody doložila znaleckým posudkem který vycházel z ceny elektřiny nakoupené stěžovatelkou na komoditní burze a cenou, za kterou prodala stěžovatelka elektřinu jiným odběratelům. Nalézací soud žalobu stěžovatelky zamítl, neboť dospěl k závěru, že smlouvy o dodávkách silové elektřiny nebyly uzavřeny a neshledal žádné porušení smluvní či zákonné povinnosti, které by zakládalo povinnost vedlejších účastníků k náhradě škody. Pokud stěžovatelka nakoupila elektřinu v době, kdy neměla zajištěn její další prodej, je to nutno chápat jako její neuvážené rozhodnutí a případnou škodu za podnikatelské riziko. Nalézací soud určil hodnotu nákladu řízení podle advokátního tarifu.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně meritorně potvrdil, výrok o nákladech řízení před nalézacím soudem změnil odvolací soud tak, že náhradu nákladů řízení snížil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl rovněž podle advokátního tarifu, přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl. Vyjádřil se v tom smyslu, že tu není přípustnost dovolání a v podstatě potvrdil jako správné závěry učiněné nižšími soudy. Sám o nákladech dovolacího řízení rozhodl podle advokátního tarifu. Protože stěžovatelka prohrála spor, byla jí uložena náhrada nákladu řízení. Spor zahájila v době platnosti vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., která však byla posléze zrušena, a proto soudy vycházely z tzv. advokátního tarifu. Suma takto vypočtená byla vyšší než podle zmíněné přísudkové vyhlášky. Stěžovatelka podala ústavní stížnost, v které namítla, že tím způsobem bylo zasaženo do její ústavně zaručených práv, protože náklady řízení byly jedním z důvodů, které zvažovala při podáni žaloby.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě případě nastal extrémní rozpor s principy spravedlnosti, neboť byl při rozhodování o nákladech řízení pominut princip legitimního očekávání. Ústavní soud proto zrušil výroky vrchního a krajského soudu ohledně nákladů řízení, protože bylo jimi porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zásada legitimního očekávání je jedním ze základních stavebních kamenů právního státu a je v projednávaném případě silně provázána se zásadou zákazu retroaktivity.
Občanský soudní řád explicitně stanoví, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud jako účelně vynaložený náklad určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, jímž je ovšem míněna vyhláška, kterou má povinnost vydat Ministerstvo spravedlnosti nikoliv předpis stanovící mimosmluvní odměnu advokáta S ohledem na skutečnost, že taková vyhláška v současnosti vydaná není, je nutné rozhodovat o nákladech řízení jiným způsobem; takový způsob je však pouze „východiskem z nouze“ a řešením provizorním – do vydání nové vyhlášky. Podle závěrů z rozhodnutí velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (R 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je namístě v případě absence předpisu upravujícího náklady řízení v jednom stupni paušálně, postupovat analogicky jako při rozhodování o nákladech řízení a výši náhrady nákladů stanovit právě podle advokátního tarifu. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je však patrné, že kolegium nezohlednilo možné důsledky tohoto postupu v rovině legitimního očekávání účastníků v probíhajících řízeních.
Úspěšnému účastníkovi řízení by mělo být nahrazeno vše, co byl v souvislosti se soudním řízením nucen účelně vynaložit. A contrario se nejeví jako spravedlivé, aby v důsledku zrušení přísudkové vyhlášky úspěšný účastník získal na přiznané náhradě nákladů právního zastoupení na úkor neúspěšné strany mnohem více, než s čím mohl pro případ plného úspěchu ve sporu v době jeho zahájení počítat. Takové navýšení proto působí spíše jako neočekávatelný bonus než jako náhrada nákladů, což však nekoresponduje s účelem institutu náhrady účelných nákladů řízení. Obecné soudy proto musí při rozhodování o nákladech řízení zohlednit také časové hledisko.
