Pokud soud vykládá právní předpis mechanicky a ryze formálně, přičemž nebere v úvahu, že dojde ke zjevně nespravedlivému výsledku, mohou tím být porušena základní práva stěžovatele na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, zaručená článkem 36 odst. 1 a článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
Podle Nálezu Ústavního soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. I.ÚS 215/12
Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno zamítnutí jeho žaloby. Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatele, v níž se ten po České republice – Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 28 283,92 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Městský soud v Praze následně zamítl také jeho odvolání.
Stěžovatel nárok dovozoval ze skutečnosti, že na základě nezákonného příkazu k domovní prohlídce a jejího nezákonného provedení byly získány důkazy, na jejichž základě byla na stěžovatele podána obžaloba pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zákona. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích pak obžaloby zproštěn. Vzniklou škodu spatřoval stěžovatel v tom, že po podání obžaloby musel vynaložit náklady na svou obhajobu při hlavním líčení
Obecné soudy odmítly stěžovateli přiznat nárok na náhradu škody způsobené jeho trestním stíháním s odůvodněním, že příkaz k domovní prohlídce nebyl nikým pro nezákonnost zrušen, stejně jako její provedení. Podle obecných soudů příkazem k domovní prohlídce a jejím vykonáním stěžovateli požadovaná škoda nevznikla, když podání obžaloby státním zástupcem nebylo vyvoláno nezákonností domovní prohlídky, ale z důvodu podezření ze spáchání trestného činu. Nárok by mohl být dle názoru soudu důvodným, pokud by jej stěžovatel uplatnil z titulu nezákonného rozhodnutí, které spočívalo ve vznesení obvinění z trestného činu nedovoleného ozbrojování, neboť následně byl obžaloby zproštěn. Pokud tak neučinil, nelze takové pochybení při jednání soudu odstranit.
Ústavní soud naproti tomu uvedl, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad.
Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze podle Ústavního soudu pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy. Vzhledem k tomu, že stěžovateli byla z ryze formálních důvodů náhrada nákladů obhajoby ze strany obecných soudů odepřena, došlo k zásahu jak do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, tak do práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
