(Podle rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 996/18, ze dne 4. června 2019)
Manželé si vzali od společnosti ESSOX s.r.o. v roce 2008 spotřebitelský úvěr ve výši 150 000 Kč. Po 11 uhrazených splátkách (tedy po splacení zhruba 45 tisíc korun) se dostali do prodlení a byli v únoru 2010 vyzváni k zaplacení více než 260 tisíc korun. Jelikož své závazky neuhradili, zahájila společnost ESSOX s.r.o. v dubnu 2012 rozhodčí řízení a rozhodčím nálezem vydaným v červenci roku 2012 byla manželům uložena povinnost zaplatit dlužnou částku navýšenou o náklady řízení ve výši 60 000 Kč. Následně byla zahájena exekuce pro vymožení dlužné částky, která byla však na návrh manželů posléze zastavena, jelikož byla zahájena na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky.
Společnost ESSOX s.r.o. po zastavení exekuce uplatnila svůj nárok v červnu 2015 u Obvodního soudu pro Prahu 4. Manželé namítali, že byl nárok vzhledem ke čtyřleté subjektivní lhůtě promlčen již v únoru roku 2014 právě kvůli neplatné rozhodčí doložce. Obvodní soud však žalobě vyhověl s odůvodněním, že nárok nemůže být promlčen, neboť po dobu rozhodčího řízení a exekučního řízení došlo ke stavění promlčecí lhůty, a to bez ohledu na neplatnost rozhodčího nálezu. Zároveň považoval postup manželů, kteří dle něj řádně neplnili své závazky a zvolili vyčkávací taktiku, za rozporný s dobrými mravy. Městský soud v Praze jeho rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů. Ačkoliv Nejvyšší soud shledal, že společnost ESSOX s.r.o. nepodala žalobu bez zbytečného odkladu a pohledávka se tak promlčela, ztotožnil se s městským soudem, že manželé postupovali „nemravně“, neboť utratili půjčené finanční prostředky, poté však k úhradě dluhu zůstali pasivní, aby nakonec vznesli námitku promlčení. Manželé se poté obrátili na Ústavní soud.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011, které sjednotilo do té doby rozkolísanou judikaturu a dle kterého je rozhodčí smlouva neobsahující přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob určení absolutně neplatná. Jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky je okolnost, že rozhodčí nález vydaný na jejím základě není způsobilým exekučním titulem a exekuci je proto nutné zastavit i bez návrhu povinného. Po 11. 5. 2011 tedy poskytovatelé úvěrů již neměli dané rozhodčí doložky žádným způsobem využívat, a jestliže tak přesto učinili či pokračovali v exekuci, vystavují se negativním důsledkům svého jednání.
Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011, činili tak v období neustálené změny judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se na ně ustanovení o stavění promlčecí lhůty. Protiústavní postup lze přičítat ale těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu a nemůže s ním být spjato stavění promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na neplatném rozhodčím nálezu.
