Provozovatel restauračního zařízení by měl předvídat, že v jeho prostorách může dojít ke škodě na životě zdraví, majetku a proto by měl průběžně plnit zákonnou povinnost k zabezpečení prostoru aby se minimalizovalo riziko. Provozovatel odpovídá i za škodu, která se stala na terase, a to i když není předmětem jeho podnikatelského nájmu, ale fakticky slouží k podnikatelskému záměru, pokud nezabránil hostům se na ní zdržovat.
Obviněný si pronajal nebytové prostory, konkrétně výčep, toalety a skládku, provozované jako bar a herna Nonstop. Zákazníky nechal konzumovat nápoje a potraviny na verandě nad skládkem, do kterého byl otvor zakryt dvěma víky, z nichž jedno zcela nedoléhalo na rám a po našlápnutí se prohýbalo dovnitř. Na toto víko vstoupila poškozená a propadla se do sklepního prostoru přičemž utrpěla zlomeninu kotníku s předpokládanou dobou léčení nejméně 4 měsíce. Okresním soudem v Liberci byl obviněný uznán vinným z přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (34 T 192/2012).
Obviněný se hájil tím, že veranda nebyla předmětem nájmu, a tak za ni nenese odpovědnost. Podal vůči rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, které mu však bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem zamítnuto jako nedůvodné (31 To 286/2015). Následně prostřednictvím svého obhájce podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, protože byl přesvědčen, že skutek popsaný v rozsudku není trestným činem a odvolacím soudem byl nesprávně posouzen. Tvrdil, že odpovídá jen za prostory které jsou předmětem nájmu a za všechny ostatní prostory odpovídá vlastník.
Nejvyšší soud ČR však shledal, že napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přitom uvedl, že provozovatel odpovídá také za škodu, která se stala na terase i když není předmětem podnikatelského nájmu, ale fakticky slouží k podnikatelskému záměru, pokud nezabránil hostům se na ní zdržovat.
Podle Nejvyššího soudu ČR nalézací i odvolací soud správně poukázaly na ustanovení § 415 obč. zák. (za jehož účinnosti byl čin obviněného spáchán), podle něhož je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Ve smyslu citovaného ustanovení je tak každý povinen zachovávat vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit nebo alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví nebo majetku. Ten, kdo si v souladu s takto obecně stanovenou povinností nepočíná, se chová protiprávně. Tato protiprávnost může subsidiárně vyústit až v trestní odpovědnost.
Obecně lze konstatovat, že odpovědným nebude toliko ten, kdo si počíná podle podmínek konkrétní situace natolik bedlivě (pozorně, ohleduplně), aby při tom nezpůsobil škodu na zdraví, majetku, právech jiného, přírodě či životním prostředí O takovou situaci se však v projednávané věci nejednalo.
