Podle posledního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/16 se sice nemění dosavadní situace zavedená zákonem v roce 2011, nicméně nález samotný je zajímavý svou argumentací navrhovatele.
Krajský soud v Ostravě se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení odpovědnosti provozovatele vozidla za přestupky spáchané řidičem tohoto vozidla, vyplývající z § 10 odst 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích: provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích.
Navrhovatel (Krajský soud v Ostravě) argumentoval tím, že v případě trestání přestupků je obdobně jako v případě trestního práva obecně nutné prokázat pachateli vinu. Označil objektivní odpovědnost za přestupek jiného jen proto, že pachatel použil věc, která dotyčnému patří, za neústavní. Navíc osoba stíhaná za přestupek podle tohoto ustanovení je v horším postavení, než osoba stíhaná za správní delikt ve správním soudnictví, což je nespravedlivé. Dále je právní úprava v rozporu s právem nevypovídat, aby nebylo způsobeno stíhání sobě nebo osobě blízké. Fakticky totiž v případě, že přestupek spáchá osoba blízká provozovateli, bude při využití tohoto práva potrestán provozovatel vozidla, tedy ten, který využívá práva nevypovídat. V důsledku tedy bude za využití svého ústavně zaručeného práva nevypovídat potrestán. To je podle navrhovatele nepřípustné. Konečně navrhovatel také upozorňuje na podobnost odpovědnosti držitele zbraně, kdy tento je oprávněn ji svěřit jenom osobě, která má příslušné oprávnění. Analogicky by tak osoba, která je držitelem zbraně, odpovídala za trestný čin, který spáchal ten někdo jiný s jeho zbraní (skutečný střelec by vyvázl bez trestu, což je samozřejmě situace absurdní a zcela ústavně nekonformní).
Návrhu oponovala vláda České republiky, která nejprve upozornila na masivní zneužívání institutu osoby blízké do takové míry, že docházelo k podstatnému zvýšení nebezpečí škod na majetku a zdraví z důvodu beztrestnosti přestupců. Dále uvedla, že objektivní odpovědnost provozovatele vozidla se nevztahuje na všechny druhy „dopravních deliktů“, ale jen na ty, které byly zjištěny prostřednictvím „automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy“, a na neoprávněné zastavení nebo stání. Tedy na případy, kdy je automaticky vyfoceno vozidlo při překročení povolené rychlosti jízdy. Delikty spočívající v nedodržení nejvyšší povolené rychlosti se významnou měrou podílejí na počtu usmrcených a těžce zraněných osob, a celkově významným způsobem ohrožují i ostatní účastníky silničního provozu na zdraví, životě či majetku.
Vláda uvádí, že v roce 2015 byla nepřiměřená rychlost hlavní příčinou 16,8 % dopravních nehod a 39,1 % usmrcení osob při dopravní nehodě.
Vláda dále uvedla, že obdobná úprava je obsažena v právních řádech řady evropských států, například
Nizozemska, Rakouska, Německa, Finska či Slovenska a odkázala na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 10. 2004 ve věci stížnosti č. 66273/01 Falk proti Nizozemsku, kde obdobná úprava test ústavnosti obstála. Obdobná úprava objektivní odpovědnosti je navíc k nalezení i v jiných předpisech, např. se týká vlastníka lesa. Navíc již v roce 2016 ve svém rozhodnutí č. j. 6 As 73/2016-40 Nejvyšší správní soud vyjádřil přesvědčení, že aktuální právní úprava právě díky výše zmíněným omezením test ústavnosti obstojí také.
Ústavní soud se věcně nejprve zabýval tím, zda nejde o nepřípustný zásah do vlastnického práva. Dospěl k závěru, že s ohledem na to, že se obecně předpokládá, že provozovatel vozidla disponuje vozidlem a tedy ví, kdo jeho vozidlo užívá, má právní úprava preventivní charakter, což vyplynulo ze situace, kdy pro velké množství přestupků spáchaných „blízkými osobami“, je nebylo možné postihovat. S ohledem na tento prevenční charakter má ústavní soud za to, že o nepřípustný zásah nejde. Je samozřejmé, že vlastnictví vždy určitým způsobem zavazuje.
Ústavní soud dále dospěl k závěru, že nejde ani o porušení principu presumpce neviny. Objektivní odpovědnost za delikt nespočívá v tom, že by za nedostatku důkazů stát hnal k zodpovědnosti někoho o kom se domnívá, že přestupek spáchal. Trest nijak nezasahuje do osobnostních práv provozovatele vozidla, jen do jeho majetkových práv (uložením pokuty). U klasických trestných činů je samozřejmě objektivní odpovědnost vyloučena, neboť tam je do osobnostních práv zasahováno vždy.
Konečně ústavní soud nepřisvědčil ani argumentu navrhovatele spočívajícímu v tom, že je fakticky omezováno právo provozovatele neuvést osobu blízkou, aby tato nebyla vystavena nebezpečí stíhání za přestupek, neboť za využití tohoto práva následuje trest v podobě pokuty pro provozovatele. Ústavní soud sice na žádném místě tento argument nevyvrací, ale opět uvádí, že „právo“ na bezpečnost silničního provozu v tomto ohledu převáží.
Lze tedy shrnout, že ačkoli se s jednotlivými argumenty navrhovatele vypořádal Ústavní soud nepříliš přesvědčivě v tom smyslu, že by je vyvrátil, uzavřel, že tyto argumenty neobstojí ve srovnání s právy, která má aktuální právní úprava chránit. Z tohoto důvodu tedy ústavnost objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla potvrdil.
